Když se člověk zamiluje, tak to vnímá úplně celým svým tělem. Vnímá to nejenom svým celým tělem, ale také psychikou. Jeho srdce, jeho mozek jsou opravdu v jednom ohni. Říká se to tedy jenom hlavně o srdci, ale všichni víme, že láska jsou takové různé chemické procesy, které právě člověk cítí, když je zamilovaný. A potom je tady také žárlivost. Žárlivost patří k lásce. Nebo vy si nemyslíte, že by žárlivost měla patřit k lásce? Říká se, že když člověk nežárlí, tak nemiluje. Ale podle mého názoru to není zase tak úplně pravda. Ale když to tak vezmu zase sama na sebe, tak já jsem docela opravdu hodně žárlivý člověk a jednomu mému partnerovi to tak hodně vadilo, že on se se mnou asi po roce a půl rozešel.

On říkal, že prý to už se mnou nemůže vydržet, když takhle stále jenom žárlím. Musím říct, že mě to opravdu hodně mrzelo. Ale zase na druhou stranu. Musím říct, že partnera jsem tak milovala a vadilo mi, když objímal cizí holky, cizí ženy. A komu by tohle nevadilo? Jenom si představte, kdybyste měli partnera nebo manžela a on by zničehonic začal objímat jiné ženy a úplně by se v tom vyžíval.

Myslím si, že takhle láska by asi fungovat neměla, protože když je člověk zamilovaný a je zamilovaný opravdu jenom upřímně, tak vlastně ten člověk nemyslí na nikoho jiného, než jenom na tu svou lásku, na tu svou partnerku a nebo na svého partnera. Já jsem opravdu hodně romantický člověk. Já romantiku vyžadují právě i po svém partnerovi, takže jsem si řekla, že až budu hledat zase partnera, tak bych chtěla, aby i on byl romantický. Jenomže někdy je opravdu hodně složité a náročné zjistit si, jaký člověk je, protože přece se nemůžete na prvním nebo na druhém rande zeptat někoho, jestli je hodně romantický. Já jsem možná romantická až moc. A také k tomu ještě žárlivá a tyhle dvě kombinace jsou pro muže prý vražedné. Budu doufat, že jednou takového romantického najdu.